Drátování je technika, která se k nám dostala ze Slovenska koncem minulého století prostřednictvím vandrujících dráteníků. Původním cílem byly opravy popraskaného hliněného nádobí a výroba drobných užitných předmětů do domácnosti.
Nádobí se proděravělo šídlem okolo praskliny a spojilo spojkou z černého měkkého drátu – toto „haftování“ můžeme připodobnit ke šněrování bot. Později se střepy vlepily pomocí škrobového lepidla a celé nádoby se oplétaly do drátěné sítě, většinou se čtvercovými oky. Pro porcelánové a skleněné předměty byl železný drát nahrazen měděným nebo mosazným, který se splétal do složitějších dekorativních sítí s kosočtvercovými, šestiúhelníkovými a obloučkovými oky. Poznáme v nich půdice známé z paličkované a šité krajky.
Ze silnějšího drátu se vytvarovala nosná kostra. Tenčí drát se ovíjel ve spirále kolem žeber kostry a při překřížení se kolem nich upevnil obtočením. Jednoduchá linie byla někdy přerušena různými lidovými ornamenty, jako jsou vlnovky, smyčky, kytičky apod.
Významným ozdobným prvkem byly obloučky nebo smyčky, vzniklé roztažením a zploštěním spirál z drátu. Ty se ke kostře připevňovaly pomocí tenkého drátku. Spirály, zaháknuté do sebe, byly podstatou drátěných matrací.
Drátování dnes prožívá svou renesanci, spíše pro dekorativní účely. Čerň kaleného kovu a vzdušnost motivů mís a volně závěsných objektů působí odlehčujícím, kontrastním dojmem v interiéru. Odrátovaná keramika, kraslice, skleněné lahve potěší stejně jako šperky z kovově lesklých nebo barevných materiálů. Drátěné originály se občas objeví ve vetešnictvích, moderní současné výrobky v galeriích nebo na řemeslných trzích.
